K této pověsti si můžete pustit videoklip, natočený na její motivy na hradě Vízmburk. Za natočení je zodpovědná kapela Benjaming's Clan a produkční skupina Špetla Film

O Vízmburském pokladu

Antoščin manžel šel jednou na Květnou neděli do blízkého města Úpice na mši svatou. Antoška zůstala se synem Petříkem doma, vařila, chlapec si hrál. Najednou se podívala z okna a vidí, že se jejich bujná jalovička prohání sem a tam po dvoře. Asi se utrhnula, musím ji uvázat, pomyslila si. Vzala Petříka do náručí a chtěla kravičku do stáje uvázat. Jalovička se však nedala a pustila se nahoru k lesu, tam, co stával hrad. Najednou se kravka ztratila, Antoška se po ní marně rozhlížela. Náhle před sebou viděla velkou bránu, byla pootevřená. Vešla a co nevidí! Kam jen pohlédla, samé zlato a stříbro. Posadila Petříka na zem a nahrnovala si do klína poklad. Sotva mohla náklad unést, spěchala ke bráně. Tu si vzpoměla na Petříka. Rychle se vrátila, popadla synka a vracela se k bráně. Ta byla ale již zavřená, oba zůstali uvězněni. Co si asi říkal její manžel, když se mezitím vrátil z Úpice? Nikoho doma nenašel, volal, plakal, ale oni nepřicházeli. Celý rok naříkal a myslel si, že nějakým způsobem o život přišli. Uplynul celý rok a přišla zase Květná neděle. Šel zase na mši svatou, neměl tam žádné stání, stále vzpomínal, co se před rokem přihodilo. Smutně se vracel k chalupě. Otevřel dveře a div divoucí! U kamen stojí Antoška a na zemi si hraje malý Petřík. A vedle chlapce leží hromada zlata a stříbra. Antoška manželovi vypravovala všechno, co se přihodilo, jenom nevěděla, jak se domů dostala. Kdyby na zemi neležela hromada zlata a stříbra, myslela by si, že to ani není pravda. A děkovali za to Pánu Bohu a celý poklad věnovali na Petříčka, z něhož se stal pilný, hodný a poctivý člověk.  

O devíti křížích

Na okraji lesa Krákorka, u cesty mezi Červeným Kostelcem a Rtyní stojí podivný kříž, na jehož kamenném podstavci je vytesáno devět malých křížků a podivný nápis. Nedaleko od kříže na skalnaté stráni stával hrad Vízmburk, podle něhož dostala pojmenování nedaleká víska Podhradí. Heřman z Vízmburka, známý po celém okolí jako udatný a nebojácný bojovník, jezdil celý rok na koni do Rtyně za svou milenkou, dcerou rychtáře Anežkou. Oba se moc milovali, avšak jedinou překážkou pro ně byl Heřmanův otec, který nechtěl, aby si jeho syn vzal někoho, kdo se nerovná jeho rodu. Heřman byl den ode dne smutnější a tak se stále častěji vydával na dlouhé vyjížďky na koni. Jedinou jeho útěchou byla Anežka, za kterou jezdil stále častěji a tak se stalo, že se skoro nezdržoval doma. Zanedlouho si jeho smutnění všimla i Heřmanova matka a spolu s ní se mu podařilo otce přemluvit, aby ke svatbě svolil. Ještě té noci jel Heřman se svým panošem tu radostnou zprávu zvěstovat do Rtyně Anežce. Vtom zaslechli vzlykot a pláč. Dojeli až na místo, kde byla u stromu uvázaná dívka. Okolo ní devět jezdců. Heřman s panošem Jankem nelenili. Heřman dal dívku pod ochranu Jankovi a sám se jal se zlosyny vypořádat. Byl to tvrdý a nerovný boj Jeden proti devíti, ale přesto všech devět zlosynů pobil. Jaká hrůza a štěstí jej pojala zároveň, když v zachráněné dívce poznal svou Anežku. Ta se ho již nemohla dočkat a šla mu naproti. Když potkala sedláka Nývlta, tiše nasedla na vůz. Avšak když po chvíli seskočila, objevili se okolo ní jezdci. Heřman svou milou objal a oznámil, že otec ke sňatku svolil a všichni tři se vypravili s radostí na hrad. Tam představil Heřman svoji nevěstu otci a začali hned chystat přípravy na svatbu. Druhý den ráno vyjel Heřman s několika čeledíny do lesa ke stromu, u něhož byla uvázána Anežka a všechny mrtvé pochovali. Do tří dnů stál na tomto místě dřevěný kříž,na jehož podstavci je vytesáno devět malých křížků. Od té doby se tomuto místu říká U Devíti křížů.  

Vízmburský pán

Do světnice k hajnému "U devíti křížů" vletěl v pravé poledne jako štvaný jeho švagr z Podhradí; zhroutil se na lavici u zdi nemoha dechu nabrat, natož promluvit. Žena hajného, sestra nenadálého hosta, div leknutím nepřišla o rozum. Hajný se brzo vzpamatoval a na milého švagra, co že se přece stalo, co že takhle... Ale ten jen mávnul rukou, dávaje na srozuměnou, aby mu teď dal pokoj, že není schopen slova. A trvalo to dlouho, než mohl na naléhání hajného konečně ze sebe vypravit: "No, jak víš, dostal sem od drvařů to klestí z tý souše, co ste porazili. Tak si teda pro to jedu s trakařem. Přijedu pod hrad a tu - kde se vzal, tu se vzal - de ke hradu takovej pán v černým plášti, s takovým staročeským širákem na hlavě. Šel zvolna - krok co krok - jakoby něco hledal, nebo zpytoval svědomí. Zdálo se, že mě neviděl. Nechal sem trakař na cestě a skočím za strom a voči z něj nespustím. Šel pořád tak, až přišel tam, kde byla někdy brána. Tam se zastavil, koukne po hradě a najednou se ohlídne po mně a houkne, ale tak diuně, tak jako po staročesku: "Nekoukaj na mě!" Do mě jak když hrom uhodí. Nechám trakař trakařem a letím sem. Domů bych měl blíž, ale to bych mu vletěl zrouna do náručí. No a tak jsem tady." "No ale pro ten trakař si pudeš, ten tam přeci nenecháš." "I nechám šechno, ani za nic na světě tam už nejdu!" Konečně po delší domluvě šli tam spolu. Hajný zatím prohledal zbořeniště, ale neviděl nic. Mezitím si švagr naložil klestí a jel domů. "Inu víš", povídá žena vrátivšímu se hajnému, "já se bratrovi nic nedivím. Ten není pruní, co se mu tohle stalo. To jich už kolik vidělo toho pána vízmburského a dycky v pravý poledne. No, a večír bych kolem hradu nešla ani za nic. To se tam teprva dějou kousky!"