Dějiny hradu

Počátky šlechtických sídel, budovaných zpravidla vysoko a daleko, jsou mnohdy zahaleny mlhou nejistot. Jejich existence se v písemných pramenech odráží většinou pouze v predikátech jejich majitelů, ale již se nezmiňují o samotném vzniku. I v případě hradu Vízmburku to je podobné...

Dějiny hradu Poprvé se hrad Vízmburk objevuje v tzv. Dalimilově kronice k roku 1279, kdy je uveden v podobě predikátu Tasa, který je považován za stavitele hradu a prvního majitele. Tas z Vízmburku je zde uveden spolu s dalšími šlechtici českého království, kteří se po smrti českého krále Přemysla Otakara II. v roce 1278 účastnili bojů proti vojskům markraběte Otty Braniborského. Dalimil ve svém veršovaném díle tyto chrabré skutky českých šlechticů líčí následovně:
"Mnozí čeští páni cizince pak děsí. Mutyně Vhřešcovský, bil se v Bořiměvsi, Mutyně Skuhrovský, poblíž Albrechtic, Jaroslav Jablonský a s ním ještě víc Petráň Zebinský, co trubky nosí ve štítě, také Tas Višemburský bije se lítě a v okolí Prahy pan Ctibor z Lipníka. Nejvíce však Hynek v bojích vyniká. ..."

Po tomto datu (1279) Tas na více než na deset let z písemných pramenů mizí a objevuje se až roku 1289. Tehdy je uveden spolu s Vítkem z Úpy, Hronem z Náchoda a Vítkem z Turgova na listině krále Václava II., ve které panovník svěřuje do správy část hradecké provincie svidnickému knížeti Boleslavovi I. V této listině je Tas jmenován jako Tazzo de Wizenburch. O pět let později, k 1. srpnu 1294, je Tasovo jméno uvedeno v polské listině jako kastelán v Krakově a Sandoměři (capitanus Crocovie et Sandomirie).

Na postu kastelána v Krakově vystřídal Bolka Opolského. Na rozdíl od svého předchůdce spravoval i Sandoměřsko, čímž se stal správcem celého Malopolska. Je možné, že Tasa na tento význačný post jmenoval král Václav II. již na přelomu let 1293 a 1294 během svého návratu do Čech přes Krakov. V závěru toho samého roku byl Tas nám z neznámého důvodu z postu odvolán a na jeho místo nastoupil pan Hynek z Dubé, který se stejně jako Tas proslavil svou statečností v bojích. Po svém odvolání se Tas v písemných pramenech objevuje až téměř po deseti letech. Na počátku roku 1303 získal Ještě důležitější funkci. Je jmenován starostou na Kujavsku a v Pomořanech a tím se stává prodlouženou rukou samotného českého krále v této oblasti. V první čtvrtině stejného roku tento již zcela jistě mocný a bohatý muž odchází zpět do Čech a stává se podkomořím království českého. Český historik J. Šusta se ve své knize "Soumrak přemyslovců a jejich dědictví" domnívá, že Tas svým působením v Polsku nashromáždil velké mění, které mu umožnilo zastávat v Čechách úřad podkomořího království českého. Funkce královského podkomořího (subcamerarius) byla určena především urozeným mužům, přičemž v Čechách tato funkce náležela příslušníkům nejmocnější šlechty z okolí samotného krále. Královský podkomoří spravoval berně z měst a klášterů královské fundace.

Poslední zmínka o našem hrdinovi pochází od zbraslavského kronikáře, který ve svém díle zaznamenává jeho vraždu. Dle popisu Petra Žitavského k ní mělo dojít roku 1304. Tas byl probodnut jakýmsi Janem Vlkem, svým sousedem, za to, že ho připravil o jeho skromný majetek. Ten se vypravil za svým sousedem do Prahy, aby sjednal nápravy, leč nebyv přijat, počíhal si na Tasa před kostelem sv. Klimenta "...vyzpovídav se a posilněn svatým přijímáním, rozdal chudým všechno, co měl a spokojuje se s mečem a nožem, stál před kostelem bez naděje na život a připraven na smrt...Neboť onen zuřivý člověk chytil Tasa za hrdlo a strhl ho k zemi, hned mu také vrazil do srdce nůž a neustal dříve, než mu nadobro vyrazil duši z těla...". Takto skončil první pán z Vízmburku, který zaznamenal ve svém životě na svou dobu nevídaný kariérní postup.

Po smrti Tasa z Vízmburku převzal celé panství jeho syn Jaroš, který kromě majetků zdědil po otci prchlivou povahu. O jeho osobě se dozvídáme záhy, neboť měl spory s klášterem na Zderaze o majetky, které držel klášter na Trunovsku od dob Idíka ze Švábenic (40. léta 13. století). Spory se vyhrotily až tak, že roku 1310 se stížnosti na Jaroše dostaly až k papeži do samotného Avignonu (tzv. papežské schizma). V té době má už hrad nového majitele, neboť Jaroš byl pravděpodobně donucen své panství prodat. V roce 1309 je zaznamenán jako vlastník hradu Milota z Pnětluk a Wissensteyna. O několik let později (1312 či 1313) je ten samý majitel zaznamenáván již jako Milota z Vízmburku. Dalším vlastníkem hradu i přilehlých statků se stal Arnošt z Hostinného, který je vyměnil mezi léty 1327 a 1330 za panství Pardubice s bratry z Dubé a Náchoda - Hynkem Crhou, Hajmanem, Hynkem Hlaváčem a Václavem. Tato směna je ještě doložena roku 1357 na listině Karla IV., kterou vydal dodatečně pro svého arcibiskupa Arnošta z Pardubic a jeho bratry Bohuše a Smila, syny Arnošta z Hostinného. Bratři měli hrad držet v nedílu spolu s Náchodem a Malou Skalicí do roku 1336, kdy si majetek dělí a hrad připadá Hynku Crhovi.

Po Hynkovi přechází hrad na jeho dva syny Hynka a Jindřicha. Oba bratři byli patroni všech kostelů na vízmburském panství. Jindřich v letech 1388-1397 zastával post zemského soudce. Tutéž funkci vykonával i Jindřichův syn Jan v letech 1402-1404. Posledním majitelem hradu Vízmburku se stal Jiřík, syn Jana, který zemřel okolo roku 1420. Nový majitel byl stoupencem husitského učení a z jeho vojenské posádky měli v sousedním Slezsku velké obavy, protože Jiříkova posádka je ohrožovala dnem i nocí. K roku 1425 je zaznamenám vpád vojsk vratislavského biskupa Konráda do východních Čech. Tehdy byly vypáleny vesnice v okolí Náchoda a Trutnova a snad i hrad měl být nějaký čas neúspěšně obléhán. K roku 1436 nalézáme Jiříka, bývalého představitele sirotčí šlechty, jako stoupence nového českého krále Zikmunda, od něhož získává za půjčku 15 000 grošů další statky ve východních Čechách. Jsou jimi Žleby, Vildštejn, Chotěboř a Drobovice. Již následujícího roku proto Jiří přesídluje na nové panství ve Žlebech,které je blíže centru dění, a kde také roku 1450 zemřel bez potomků. Zatímco se Jiří z Dubé a z Vízmburku věnoval vysoké státní politice, byly jehostatky na severovýchodě Čech řízeny jím dosazenými správci. Ve 40. letech 15. století byly, ještě v neklidné době po husitských válkách, Čechy sužovány nájezdy loupeživých rytířů. Po tvrdém zásahu v roce 1441 proti Janu Koldovi ze Žampachu, se předpokládalo, že problém loupeživých rytířů je ve východních Čechách vyřešen. Opak byl však pravdou . V roce 1446 musely spojené východočeské landfrýdy tvrdě zasáhnout proti bývalému táborskému hejtmanovi Ondřeji Keřskému z Římovic, který od konce 30. let loupil na Čáslavsku. Hned následujícího roku musel svaz řešit loupeživé výpady na východočesko-slezské pomezí, kdy posádky pohraničních hradů (mj. i Vízmburku) bez vědomí svých majitelů podnikaly loupeživé výpady do sousední Slezska.

Přestože výpady velice škodily slezským městům, nedošlo k otevřenému konfliktu mezi slezskými městy a východočeskou šlechtou. Vůdce spojených východočeských andfrýdů navázal na politiku Hynka Ptáčka z Pirkenštejna z roku 1441 a dohodl se se slezskými knížaty o vykoupení těchto hradů. O této dohodě nás k roku 1447 zpravují Staré letopisy české: "...téhož roku po sv. Duchu všechna knížata slezská spolu s městy Vratislaví, Svídnicí, Zhořelcem, Budyšínem, Žitavou a dalšími městy, která jim patřila, vytáhli, a když mezi sebou sebrali peníze, vykoupili od pánů a zemanů hrady, ze kterých jim silně škodili a loupili, jako Vízmburk pana Jiříka Vízmburského z Dubé, Adršpach pana Hynka Červenohorského, Žacléř patřící kdysi panu Hanušovi z Varnsdorfu, Belver a Skály pana Jana Salavy. Hrady zaplatili hotovými penězi a pak je zbořili a zničili. Ale vesnice a platy z nich všem uvedeným pánům ponechali."

Po tomto datu Jiří z Dubé své vízmburské panství prodal za 265 kop grošů Jindřichovi z Michalovic. Roku 1456 byly statky ve správě Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu, který toho roku potvrdil rtyňskému rychtáři jeho rychtu a důchody. Po smrti Jiřího z Poděbrad panství přešlo na jeho syna Jindřicha staršího, který ho prodal Hanuši Volfovi z Varnsdorfu. V roce 1487 se majitelem stal Zbyněk z Buchova. Dalším majitelem byl Petr Adršpach z Dubé, který někdy mezi lety 1516-1519 prodal hrad, městečko Úpici a několik vsí Janu Špetlovi z Janovic. Tehdy je Vízmburk uveden jako pustý hrad.

V roce 1545 v souvislosti prodeje náchodského panství je zmiňován Vízmburk jako pustý hrad.